Z historie Zahradnictví Ďáblice

Již v roce 1894 pražská obec obhospodařovala 27 větších parků o rozloze cca 50 ha s ročním nákladem 45 tisíc zlatých. Před druhou světovou válkou se Sadový odbor (stavebního úřadu) hl. m. Prahy staral o 380 ha veřejné zeleně, o něž pečovalo zhruba 380 pracovníků. Jedna z vícero zahrad, dodnes zachovalá zásobní zahrada pro pražské parky, vznikla v roce 1924 v zadní části Ďáblického hřbitova.

Existence této školky se od svého počátku pojí s péčí o pražskou veřejnou zeleň. Po dlouhé období byla součástí podniku Sady, lesy, zahradnictví Praha, v současnosti je jedním ze středisek Lesů hlavního města Prahy, jejichž zřizovatelem je Magistrát HMP.

V roce 1935–36 vznikl v rámci Stavebního úřadu Magistrátu hl. m. Prahy Sadový odbor a ďáblická školka se tehdy rozšířila o další plochy za tamním hřbitovem (současná rozloha školky činí 15 ha, z toho 6 ha představuje plocha produkční).

Zahradník zakladatel

Historii ďáblických školek významně ovlivnil velmi úspěšný šlechtitel Josef Vik, který je v roce 1924 založil a potom zde dalších 40 let působil. Vyšlechtil tu nové druhy rostlin, pěstoval stromy pro výsadby ve městě a ovlivňoval tak podobu pražské zeleně.

A kdo to byl Josef Vik? Narodil se v roce 1891 v Hořicích v Podkrkonoší. Vyučil se sadařem a zahradníkem, potom odešel pracovat do zámeckého zahradnictví ke Schwarzenbergům v Hluboké nad Vltavou. Ale už v roce 1910 se přesunul do Prahy, k tehdejšímu vrchnímu městskému zahradníkovi a zahradnímu architektovi Leopoldu Baťkovi. Po roce odjel na zkušenou do ciziny, nejprve pracoval v zahradnictví v Drážďanech, později v pruském Slezsku. Po vojně se vrátil zase na Hlubokou a potom do Rajské zahrady na pražském Žižkově.

V roce 1924 byl pověřen přednostou sadového odboru tehdejšího magistrátu Ing. arch. V. Zakrejsem, aby na nevyužitých pozemcích sousedního Ďáblického hřbitova založil novou okrasnou školku a zásobní zahradu. Od té chvíle se začala psát historie ďáblického zahradnictví. Josef Vik v zahradnictví dokonce přímo bydlel, v roce 1936 se i s rodinou přestěhoval do domku v areálu. Působil tu takřka až do své smrti v roce 1968.

Ovlivnil nejen podobu zahradnictví, ale taky samotné Prahy. V hlavním městě založil několik alpin, trvalkami osázel vyšehradskou skálu, na Václavském náměstí postupně vyměnil lípy dříve vysázené Františkem Josefem Thomayerem, kterým se tu příliš nedařilo, za jiný druh. K tomu v Ďáblicích zřídil alej rezervních stromů, aby se do stromořadí ve městě mohly vysazovat již vzrostlé dřeviny.

Vyšlechtěny v Praze. Kalina pražská a další nové druhy

Josef Vik vyšlechtil i dobře známou kalinu pražskou. Úspěšně zkřížil dva druhy čínských kalin (Viburnum) a vypěstoval nový druh tohoto stálezeleného keře, který vynikal v tom, jak rychle rostl a jak dokázal odolávat suchu i mrazu. Protože takový keř poprvé vyrostl v Praze, Vik pro něj navrhl jméno Viburnum pragense – kalina pražská. Jako kříženec kaliny vrásčitolisté (Viburnum rhytidophyllum) a kaliny užitečné (Viburnum utile) byla do Listiny povolených odrůd zapsána v roce 1959.

Josef Vik objev popisuje ve svém článku z roku 1960: “Při pokusném křížení dostal jsem po opylení (od Viburnum utile) semeno z Viburnum rhytidophyllum, které jsem vysel na podzim. Příští jaro vzešlo asi 6 rostlinek, které, až na jednu, měly znaky Viburnum rhytidophyllum. Tato jediná rostlinka se začala lišit rychlejším růstem než ostatní, které rostly mnohem pomaleji. Z této sazenice jsem dostal řadu rostlin, které se při dalším množení ukázaly jako naprosto konstantní, neměnné ve svých vlastnostech.”

Od otcovské kaliny získala charakteristický tvar listů, po kalině vrásčitolisté zase zdědila větší velikost listů a plstnatý rub, celkově vyšší vzrůst a hlavně dobrou mrazuvzdornost. Z původního ďáblického exempláře se odebíraly řízky a rostlina se tak postupně množila. Takzvaně “na pozorování” ji brzy vysadili například v arboretu Slovenské akademie věd, v lednickém parku nebo v Průhonicích. Postupně se rozšířila i za hranice. Jednu zajímavou přeshraniční výměnu dřevin zaznamenává například zahradnický deník z roku 1961: Řízky kaliny pražské se tehdy dostaly do Polska výměnou za lípu varšavskou.

V roce 1964 byl do Listiny povolených odrůd zapsán trnovník pražský (Robinia x pragense), který rovněž vyšlechtil Josef Vik. Je to strom vzpřímeného růstu s bílými květy s růžovým nádechem.

V dalších letech byly v ďáblické školce vyšlechtěny kupříkladu smrky Picea omorika „Alexandra“ a Picea abies „Praha“ či Thuja occidentalis „Spiralis Compacta“. O těchto pěstitelských úspěších však většinou ví jenom odborná veřejnost.

Pozemky ve Kbelích

Kbelské pozemky (bývalé zahradnictví ve Kbelích) byly k již zavedené ďáblické školce připojeny v roce 1940. Avšak zatímco školka v Ďáblicích má za sebou dlouhou a především nepřerušovanou historii, o školky ve Kbelích se Praha musela s Pozemkovým soudem po roce 1992 soudit. Jejich fungování bylo na zhruba 8 let zastaveno. Okrasná školka posléze ve Kbelích fungovala do konce roku 2015, prodejna ukončila svůj provoz k 1. lednu 2016 a v areálu Lesy hl. m. Prahy vybudovaly nové zázemí pro ekologickou výchovu a vzdělávání pro školy a školská zařízení v této severovýchodní části Prahy – ekocentrum Prales.

Rostliny pro Prahu, vypěstované v Praze

Pražské okrasné školky představují pro hlavní město možnost, jak efektivně hospodařit a pěstovat potřebné rostliny přímo v místě budoucích výsadeb, a tedy jak co nejvíce omezit riziko, že by v Praze rostliny nezvyklé na místní klimatické a půdní podmínky strádaly. Zajišťují tak výsadbu pro městské parky, z nichž v posledních šedesáti letech postupně vymizela řada tradičně vysazovaných druhů. Lesy hl. m. Prahy se nyní snaží tyto tradiční rostliny, mezi nimi například hortenzie, pivoňky či některé stálezelené listnáče, do pražské zeleně zase vrátit. Kromě parkové výsadby dokážou okrasné školky zajistit materiál i pro stromořadí či biokoridory a další zelené plochy.