Vysílené mládě psíka mývalovitého našlo útočiště v záchranné stanici

Minulý týden přivítala záchranná stanice Lesů hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy jednoho obzvlášť huňatého pacienta, kterému se sice říká „psík“, ale štěkotu se od něj – na rozdíl od nejrůznějších jiných vylomenin – nedočkáte. Asi dvouměsíční mládě psíka mývalovitého předal ošetřovatelům jeho zachránce, který naříkajícího psíka našel zapadlého ve skruži.

Po strastiplném zážitku byla samička, jíž ošetřovatelé začali říkat Cecilka, vyčerpaná a pořádně vyhladovělá. Odpočinek v klidném zázemí stanice ji ale brzy postavil na všechny čtyři krátké nožky a velice rychle se jí vrátilo také nadšení pro jídlo. Psíci, v jejichž vzezření se snoubí půvaby jezevců, mývalů i čeledi psovitých, jsou všežravé šelmy, a tak si Cecilka pochutnává na syrovém mletém hovězím mase, vajíčkách a kuřátkách a občas, na přilepšenou, dostane ve stanici všeobecně populární piškot.

Navzdory tomu, že pacient na karambol rychle zapomněl a dobře prospívá, se ale mladý psík nebude moci vrátit do volné přírody. Psík mývalovitý je totiž v Evropě považován za invazní druh, podobně jako třeba norek americký, a s jeho narůstajícími počty se česká příroda neumí vyrovnat, protože psíkovi nedokáže postavit do cesty prakticky žádného přirozeného nepřítele. Poradil by si s ním leda vlk nebo rys. Cecilka se ale o svůj osud nemusí bát, své místo k životu najde v zookoutku v Malé Chuchli, kde psíky mývalovité chováme už několik let.

Původním domovem psíka mývalovitého, který se v přírodě jako jediná psovitá šelma snaží přečkat mrazivé zimy v přerušovaném zimním spánku, je východní Asie, oblast od Amuru, Mandžuska a ostrova Sachalin až po Vietnam na jihu a Japonsko na východě. Touha po jeho kožešině zapříčinila, že začal být od 30. let 20. století uměle vysazován v evropské části tehdejšího Sovětského svazu. Z chovů utekl nebo byl do přírody vypuštěn a zahájil svou takřka kolonizační expanzi napříč Evropou – postupně se usídlil ve Skandinávii i v Pobaltí, zakotvil také ve střední Evropě a propracoval se až do zemí Beneluxu a na pomezí Německa a Francie. Na českém území loví od 50. let minulého století.

Jeho největší zbraní je ohromná přizpůsobivost: I když si k životu nejraději vybírá listnaté lesy a husté křoviny ideálně v podmáčeném terénu a v blízkosti vodních toků, dobře se mu daří i ve vyšších polohách, a dokonce ve městech. Není vybíravý ani ve stravování, sběr kořínků, plodů a ovoce střídá s lovem drobných hlodavců, hmyzu, obojživelníků, ryb či ptáků a neohrne čumák ani nad mršinami nebo odpadky. Psíci mývalovití se navíc dokážou velmi rychle rozmnožovat a mláďata se poměrně brzy osamostatňují.