Trio krkavčat z Kunratického lesa se ve stanici chystá na dospělý život

V jedné z venkovních voliér Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy se v posledních týdnech zabydlela výjimečná parta tří černočerných krkavčat. Asi šestitýdenní trojčata ohroženého krkavce velkého pochází ze společného hnízda v Kunratickém lese. Mláďata se právě pokoušela o první výpravy mimo rodné hnízdo, pořád ale ještě závisela na péči rodičů. Pravděpodobně však o jednoho či dokonce o oba z rodičů přišla, a tak se vysílená a vyhublá potácela po lese, skoro právě tak jako krkavčata, které po cestě za Zlatovláskou moudře zachránil kuchař Jiřík. Stejně jako pohádka i jejich příběh má zatím dobrý konec. Během dvou dnů se díky nálezcům krkavčí trojka znovu šťastně sešla v naší záchranné stanici.

Do stanice se mladí krkavci z Kunratického lesa dostávali postupně jeden po druhém během 22. a 23. května, prvního z nich našel náš lesník. Vyčerpaná krkavčata jsme nejprve museli ručně krmit, ale jejich stav se brzy zlepšil a nyní už si spokojeně sama vybírají z nabídky, kterou pro ně každý den chystáme. Krkavci patří mezi všežravce a v jejich stravě je důležitá masitá složka, servírujeme jim proto naporcovaná kuřátka, mrtvé myši či kousky syrového masa. Pochutnávají si i na moučných červech. Přísuny masa vyvažujeme speciálními ovocnými granulemi.

Trojčata z Kunratického lesa se v naší záchranné stanici zjevila jako naprosto jedinečný úkaz. Už v minulosti jsme několik krkavců ošetřovali, vždy se ale jednalo o ochočené jedince, kteří unikli ze zajetí. Kunratičtí krkavci jsou tak první zástupci svého druhu, kteří se k nám dostali z volné přírody. A přesně tam bychom je za několik týdnů rádi vrátili. Ve společné venkovní voliéře se nyní všichni tři neposedně připravují na vypuštění zpět do přírody. Jejich návrat do pražské divočiny plánujeme na začátek léta, až budou dost silní na to, aby se ve volné přírodě zvládli sami uživit.

Krkavec velký (Corvus corax) v Česku patří mezi zvláště chráněné živočichy. Z českých zemí v 19. století i kvůli záměrnému hubení úplně vymizel, vrátil se až o sto let později. Je naším největším pěvcem, s rozepjatými křídly dosahuje šířky až 1,5 metru. Je výrazně větší a těžší než jeho nejbližší příbuzní z čeledi krkavcovitých, vrány a havrani. Zatímco havrani mají šedohnědý a neopeřený zobák, zobák krkavce je černý a u kořene opeřený.

Krkavci jsou pověstní svou mimořádnou inteligencí. Mají bohatý zvukový repertoár a rychle se učí nové zvuky – hlasové projevy jiných zvířat či zvuky předmětů, velmi přesvědčivě napodobují i lidskou řeč. Vynalézaví jsou také při nakládání s potravou. Umí si schovávat zásoby na horší časy a při získávání potravy využívají ostatní zvířata, například vlky. Najde-li krkavec mrtvolu zvířete, pod jehož kůži se nedokáže dostat, krákáním přivolá vlka, který mu ji šikovně „načne“. Podle jedné z posledních studií krkavci dokážou rozpoznat poctivé a nepoctivé jednání, umí si zapamatovat osoby, které je podvedly, a okamžitě jim přestanou věřit.

Zatímco dnes můžeme obdivovat jejich inteligenci, dřív mezi lidmi vyvolávali spíš obavy. Kvůli jejich černé barvě, strašidelnému pohledu i zálibě v pojídání mršin a mrtvol, jimiž se probírali na popravištích a bitevních polích, je lidé spojovali s temnými silami a znameními smrti. Tak pronikli do mytologií mnoha národů i do pohádek a pověr. Proto také známe krkavčí rodiče a chamtivé a necitelné krkavce mezi lidmi a taky zlého kouzelníka Rumburaka, který se uměl proměnit právě v krkavce. Skuteční krkavci však s pověrami nemají nic společného a chovají se přímo ukázkově. Žijí v trvalých párech, každý rok se vrací do stejného hnízda, které pokaždé opravují, a jako rodiče se o své potomky vzorně starají.

V Kunratickém lese krkavci hnízdí několik posledních let.