Zookoutek Malá Chuchle

Muflon – Lámanka, Kelišová, Žufie, Dědek, Huff a další

V mufloním stádu žije několik bývalých pacientů naší Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy. Muflonka Lámanka dostala jméno podle otevřené zlomeniny nártní kosti na pravé zadní noze, kterou utrpěla v létě 2019 nejspíš při střetu s automobilem. Dlouho měla na noze sádru, zlomenina ale špatně srůstala. Veterinářka jí nakonec musela část pravé zadní končetiny amputovat. Její handicap jí neumožňuje návrat do přírody, ale pro život v zajetí ji nijak neomezuje. Její původní rodina žije v areálu Thomayerovy nemocnice a v přilehlém Kunratickém lese. Zde se také Lámanka v roce 2013 narodila. Jako zkušená muflonka patřila mezi vedoucí samice, které v případě nebezpečí ostatní členy stáda sykavým zvukem upozorní a odvedou je do bezpečí. Svoje zkušenosti uplatňuje i tady v zookoutku a střeží svou novou mufloní rodinu.

Její kamarádka Kelišová je o tři roky mladší a také pochází ze stáda žijícího v areálu Thomayerovy nemocnice. Měla zlomeninu stehenní kosti, ošetřovatelům se ale podařilo dát nohu do pořádku, takže dnes už může zase vesele poskakovat. Při léčbě však přivykla lidské péči, a proto ji zpátky do přírody nelze vypustit. Je hodně zvědavá. Už během léčby si ve voliéře v záchranné stanici prokousala díru do pletiva a sledovala dění kolem. Zvědavost ji zůstala dodnes, baví ji sledovat lidi a vůbec se jich nebojí. Spolu s Lámankou jsou v zookoutku od roku 2020.

Mláďátko Žufie se do péče ošetřovatelů naší záchranné stanice dostalo na jaře 2019 a ve stejném roce se také natrvalo přestěhovalo do zookoutku. Od jeho stáda ve Štěchovicích ho pravděpodobně odehnal volně pobíhající pes. Bylo staré jenom týden a zesláblé a bez lidské pomoci nemělo šanci na přežití. Malé muflonky se ujala jedna z ošetřovatelek, která se stala její náhradní mámou. V prvních týdnech života potřebovala pravidelně krmit nejen přes den, ale i v noci. Žufii poznáte podle netypického zbarvení na bocích, kterému se říká čabraka a kterým se obvykle vyznačují pouze mufloní samci.

Nejstarším členem stáda je statný samec Dědek, který se narodil tady v zookoutku v roce 2012. Má klidnou povahu, i když k cizím lidem je přirozeně nedůvěřivý. Není agresivní ani v době říje, takže se ošetřovatelé mohou po ohradě kdykoli bez problémů pohybovat. Svou sílu si občas měří jen s mladším samečkem Huffem. Nikdy se ale nezranili. To si jen v rámci kamarádských vztahů čas od času potřebují vyjasnit, kdo tu má hlavní slovo. Huff se narodil v roce 2019 a v záchranné stanici vyrůstal spolu s Žufií. Také jeho stádo pravděpodobně rozehnal volně pobíhající pes a Huff při útěku spadl ze skály. Je milý a přátelský a s ošetřovateli je velký kamarád.

Jelen evropský – laně Šmudlinka a Lenička

Šmudlinka se narodila v roce 2013 v Krušných horách. Jako mládě se skrývala v porostu na louce, kterou čekala senoseč. Sekačka, před níž nedokázala utéct, jí způsobila řezné rány na stehnech a zádech. Schoulenou v trávě ji naštěstí našel lesník, který ji zachránil. Během léčby si však na lidi příliš zvykla, což se právě u kolouchů bohužel často stává, když jsou odkázáni na lidskou péči. Jejím náhradním domovem se tak v roce 2014 stal náš zookoutek. Dnes má zranění již zcela zahojená a vůbec nejsou vidět. Je hodná, ale když ji někdo rozčílí, nenechá si to líbit. Kolegyni laň ve vzteku klidně kousne, nebo dokonce kopne. U lidí nejdřív reaguje varovnými signály, šklebí se a skřípe zubama, a když ani to nepomůže, postaví se na zadní.

Laň Lenička se narodila v Tachově v roce 2015. O tři roky později majitel stáda chov rozpouštěl a pro Lenku hledal náhradní domov. Tak se dostala až k nám. Je plachá a má milou a tichou povahu. Jako máma je hodně starostlivá, o své děti pečuje pozorně a s láskou. Dohlíží, aby jim nikdo neubližoval.

Prase divoké – Toník, Růženka a Chrchla

Prasečí výběh obývá Toník, Růženka a Chrchla. Toník se narodil v létě 2017. Jeho nálezci na něj narazili, když ještě coby malé sele zmateně pobíhal po silnici. Co se stalo s jeho maminkou, přesně nevíme, ale pravděpodobně ji srazilo auto. Odchovali jej v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim a od srpna 2017 žije v našem zookoutku. Často mívá plicní problémy, snadno sa nachladí a má zvýšenou teplotu. Je hodně mlsný, ale v době nemoci mu vůbec nechutná. Má moc rád své ošetřovatele, umí jim dávat pusinky a na jejich povel si umí lehnout.

Růženka prišla do zookoutku jako roční slečna také v roce 2017. Tehdy už byla březí a v zookoutku porodila tři prasátka, o která starostlivě pečovala. Dvě z nich teď bydlí v Zoo Děčín, třetí prasátko, Chrchla, zůstalo tady. Růženka je drsná, samostatná dáma, která kontakt s lidmi nevyhledává. Pokud zrovna nemá dobrou náladu, je potřeba to respektovat. Když je Růženka nabručená, ošetřovatelé se drží zpátky a krmení do ohrady dávají s maximální opatrností.

Její dcerka Chrchla měla hned po narození problémy s dušností a pořád pokašlávala. Podle toho také dostala svoje netradiční jméno. Kvůli svým zdravotním problémům zůstala tady u nás v zookoutku. Odmalička je zvyklá na ošetřovatele a ráda se od nich nechává drbat. Cizím lidem však nevěří, a když má strach, dá to najevo. Za horkých dní ráda odpočívá ve stínu s hlavou položenou na Toníkovi.

Daněk evropský – Dvě černé daněly, Eliot a Esmeralda

Daňčí stádo je zdejší nejpočetnější. Oblíbenou činností daňků je přežvykování sena. Když zrovna nejí, rádi polehávají ve stínu stromů. Stádo tvoří pestrá skupinka zvířat s různými osudy. Dvě daněly ovšem mezi ostatními rozpoznáte na první pohled. Jsou to dvě černě zbarvené samice, které k nám přišly v roce 2016 jako roční slečny. Jejich majitel byl myslivec z Berouna, který na lovu tragicky zemřel. Choval několik zvířat, pro které tak bylo třeba najít náhradní domov. Danělky jsou na sebe odmalička zvyklé, a proto se často drží u sebe. Jejich netypické zbarvení je výrazné hlavně v létě.

Daněk Eliot k nám připlaval po Vltavě v roce 2017, tehdy jako dvouletý mladík. Zaměstnanci naší Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy ho spolu s hasiči vytáhli a zachránili. Možná spadl do vody při útěku před psem nebo se mu smeklo kopýtko, když se chtěl napít. To se už ale nedozvíme. Hlavní je, že se rychle zotavil a našel svoji novou daňčí rodinu v zookoutku. Původně pravděpodobně patřil nějakému chovateli, protože byl ochočený a nebál se lidí.

Jedním z mladších členů stáda je Esmeralda, která se narodila tady v zookoutku v roce 2019. Lehce ji poznáte podle toho, že drží hlavičku nahnutou na stranu. Na svět přišla s handicapem, je slepá na pravé oko. Ale vůbec jí to nevadí. Je velmi důvěřivá, milá a neplaší se. Odvážně se přiblíží až k ošetřovatelům a zvědavě zjišťuje, jaké dobroty zrovna nesou.

Jelen sika – Baruška, Jelen a Babča

Laň Baruška byla ještě malé nesamostatné mládě, když spadla do jámy, ze které se sama niedokázala dostat. Byla svěřena spolupracovníkům Záchranné stanice živočichů Plzeň, kteří ji poskytli dočasný domov. Jak Baruška rostla, potřebovala i víc prostoru na běhání. Jako jednoleté mládě byla proto v roce 2016 převezena k nám do zookoutku, kde našla trvalý náhradní domov. Protože ji odchovali lidé a ona byla na jejich péči zvyklá, nebylo možné pustit ji zpátky do přírody. Společnost jí dělala laň Sissi, která v zookoutku žila od roku 2014. O Vánocích 2017 však Baruška zůstala sama, protože Sissi náhle uhynula v důsledku závažných zažívacích problémů, jež jí způsobili neukáznění návštěvníci zookoutku, kteří zvířata navzdory přísnému zákazu krmení nakrmili pečivem.

Aby Barušce nebylo smutno, v roce 2018 jsme jí přivezli Babču a Jelena z Vysočiny. Oba dva se narodili v roce 2015, a než se dostali k nám, žili v absolutně nevyhovujících podmínkách u chovatele, který jim nevěnoval dostatečnou péči. Do zookoutku se dostali dehydrovaní a v podvyživeném stavu. Jelen je milý a tichý společník. I v době říje je spíš plachý, a když se potřebuje vybít, neobrací se proti laním ani lidem. V ohradě má zavěšený sud, s nímž se v případě potřeby pustí do boje. Po příchodu do zookoutku se zakoukal do Barušky. Když se jim – nestandardně v zimě – narodil koloušek, staraly se o něj obě laně, Baruška i Babča. Na nastlané hromadě sena si k němu každá lehla z jedné strany a společně jej chránily před chladem a větrem.

Babča je starostlivá a zodpovědná matka, která zuřivě chrání všechna mláďátka v okolí. Po třech měsících od příchodu do zookoutku porodila mládě, které veterinářka s ošetřovatelkou prohlédly a ošetřily. To se ale čerstvé mamince vůbec nelíbilo. Když příště ošetřovatelka vešla do ohrady, Babča na ni měla kvůli nevyžádané lékařské prohlídce ještě pořád spadeno a kopáním ji vyhnala ven. Jinak má ale mírnou povahu a kromě mimořádné situace kolem kolouška nikdy jindy na člověka nezaútočila.

Rys ostrovid – Drápek

Drápek se narodil v zajetí v Zoo Farma Łączna v Polsku v roce 2016. O rok později se dostal do našeho zookoutku, kde našel svůj nový domov. Už od dětství je ochočený, takže se nebojí lidí a nemůže být vypuštěn do volné přírody. Má mírnou a milou povahu a ošetřovatelé ho mají moc rádi. Při úklidu je někdy pozoruje, zajímají ho hlavně hrábě, po kterých občas skočí. I když má rád lidi, přímý kontakt a hlazení nevyhledává. Udržuje si odstup, který mu vyhovuje. Jednou z jeho oblíbených her je kopání s míčkem. Miluje taky papírové krabice, do kterých mu ošetřovatelé dávají seno z výběhů spárkaté zvěře. V těch se dokáže převalovat celý den. Radost mu dělá i čerstvá tráva nebo pískací hračky, které s oblibou demoluje. Když se unaví, klidně prospí i dva dny. Aktivní a hravý je hlavně tehdy, když je sám a má klid. Jakmile ho sleduje více lidí, většinu času důstojně leží a odpočívá. Jeho jméno mu vybrali sami návštěvníci zookoutku, kteří se před jeho slavnostními křtinami v roce 2017 zapojili do ankety.

Mýval severní – Bonnie a Clyde

Sourozenci Bonnie a Clyde se k nám dostali z Českosaského Švýcarska v roce 2015. Byla to dvě malá nesamostatná mláďata, která přišla o hnízdo. Mývalové jsou v české přírodě považováni za invazivní, nepůvodní druh, proto se ani po odchování nemohli vypustit zpátky do přírody. Odmalička jsou zvyklí na lidi a nebojí se jich. Ani při svých hrách se případnými diváky nenechají vyrušit. Mají šikovné packy a dokážou ručkovat i po stropě. Na střechu jejich voliéry padají šišky, které oba mývalové rádi sbírají a hází na zem, kde si s nimi pak hrají. Kromě toho jim ošetřovatelé vymýšlejí a nosí nejrůznější další hračky. Čím jsou ale starší, tím častěji odpočívají. Milují piškoty, vlašské ořechy, hrušky a hroznové víno, s nímž si taky užijí spoustu zábavy, když jednotlivé hroznové kuličky kutálejí po zemi. Přes zimu je ale zahlédnete jen výjimečně. Když je venku chladno, jsou zalezlí v boudičce, kde pospávají zachumlaní v seně.

Veverka obecná – Kyra

everčátko Kyru lidé našli ve chvíli, kdy na ni útočila jiná, dospělá veverka, která si bránila svoje vlastní teritorium a Kyru považovala za vetřelce. Nálezci ji donesli do naší Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy, kde se jí ujala jedna z ošetřovatelek. Ta Kyru odchovala a kojila náhradním mlékem ještě další tři týdny. Když Kyra povyrostla a začala konzumovat pevnou stravu, přesunula se do voliéry, v níž měla zůstat několik dalších týdnů, trochu se rozběhat a nacvičit si lezení po stromech. Pak ji měl čekat návrat do přírody. Jenže Kyra se chovala zvláštně. Zpočátku se po voliéře příliš nepohybovala a složitě se orientovala v prostoru. Navíc se vůbec nebála ošetřovatelů, a když přišli do voliéry uklízet, lezla na ně a skákala jim po hlavách. Ve věku, v němž se Kyra nacházela, začínají být i ty veverky, které byly odchovány uměle, plaché a od “svého” člověka se odpoutávají. Kyra však zůstala trvale ochočená, a proto už nemohla být vypuštěna zpátky do přírody. Jako jednoletá slečna se proto v roce 2020 přestěhovala k nám do zookoutku.

Liška obecná – Eliška, Rebarbora, Filípek

Eliška je nejstarší ze tří zdejších lišek. Do zookoutku se dostala jako mládě v roce 2007. Měla zraněnou nožku, kterou se nepodařilo úplně vyléčit, a proto už v zajetí zůstala. Ve voliéře jí dělal společnost kamarád lišák, se kterým si dobře rozuměla. Po jeho úmrtí však Elišku začala trápit samota. Do té doby měla ráda společnost, byla přítulná, vždycky se ráda nechala podrbat a s nadšením se přetahovala o hračky. Když přišla o partnera, přestala jíst, skoro vůbec nevylézala z nory a neměla zájem ani o kontakt s ošetřovateli, kteří se začali bát o její život.

Zachránil ji až lišák Filip, který v zookoutku žije od roku 2017. Bylo mu sotva několik týdnů, když ho jeho nálezci zbytečně sebrali z přírody a odnesli domů. V domnění, že potřebuje lidskou pomoc, se neuváženě rozhodli lišče v domácích podmínkách odchovat. Jenže liščí mládě není domácí mazlíček. Jeho soužití s ostatními členy domácnosti bylo čím dál složitější – dům, který považoval za své teritorium, si vytrvale značkoval a jeho hry byly stále divočejší. A tak se v šesti měsících dostal k nám do zookoutku. Po Filipově příchodu Eliška zázračně ožila a vrátila se jí chuť nejen k jídlu, ale i do života. Filip miluje piškoty a psí pamlsky.

Lišáka Rebarboru stihl podobný osud jako Filipa. I z něj se pravděpodobně měl stát domácí mazlíček. Po několika měsících ale jeho nezodpovědní nálezci zjistili, že divoké zvíře se do bytu nehodí, a proto ho vyhodili ven. Jenže lišák už byl ochočený a sám o sebe se postarat nedokázal. Hlad tišil na statku v Počernicích, kam chodil ujídat psí granule. Naše Záchranná stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy lišáka odchytila a umístila do zookoutku, kde žije od roku 2019. Nejdřív bydlel v oddělené voliéře a s Eliškou a Filipem se očichávali jen přes pletivo. Když si na sebe zvykli, ošetřovatelé jim voliéry propojili a teď je z nich nerozlučná trojka. Rebarbora rád leze po stromech a shora pozoruje, co se kolem děje.

Výr velký – Kubík a Amálka

Výr Kubík je v zookoutku od roku 2016. Při jednom večerním lovu ho srazilo auto. Náraz byl tak prudký, že zůstal ležet na místě. Při vyšetření v záchranné stanici se zjistilo, že má komplikovanou zlomeninu křídla, kterou už není možné spravit. Veterinářka mu křídlo musela amputovat. Výr se ve stanici několik měsíců zotavoval a poté se přestěhoval do svého náhradního domova v zookoutku. Říkáme mu Kubík turista, protože nelétá, pouze poskakuje po zemi. Kromě toho rád sedává na svém oblíbeném místě na vyvýšeném pařezu a rozhlíží se kolem. Když se cítí v ohrožení, dává to najevo syčením a klapáním zobákem.

Výří samička Amálka byla nalezena v roce 2017 s poutky na nohách. Byla chována nelegálně v zajetí a svému majiteli uletěla. Majitele se nám najít nepodařilo, Amálka však už byla na lidi zvyklá a postrádala přirozenou plachost divokého zvířete. Proto jsme si ji nechali u nás. I když se lidí nebojí, nemá ráda křik a hlasité zvuky. Někdy se lekne, zpanikaří a narazí do voliéry. Aby si neublížila a neodřela křídla, boční stěny voliéry jsme zajistili zelenou síťovinou. V blízkosti Amálky je potřeba chovat se obzvlášť tiše. Když má dobrou náladu, zdraví ošetřovatele při vstupu do voliéry houkáním.

Kalous ušatý – Stařík a Hubert

Kalous Stařík žije v zookoutku od roku 2016. Lidé ho nalezli zesláblého u silnice a přinesli do naší Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy. Při prohlídce jsme zjistili, že kalous nevidí na jedno oko. Částečně oslepl pravděpodobně po srážce s autem. Kvůli tomuto handicapu ptáka nebylo možné vypustit zpátky do přírody, protože by si v divočině nedokázal ulovit potravu. Po několika měsících léčby ve stanici byl převezen do zookoutku. Ve své voliéře se dobře zorientoval, bez potíží přelétává z větve na větev a v pořádku se dostane i k potravě. Nevyhovovala mu však samota: Dokud byl ve voliéře sám, býval neklidný a snadno se vyplašil. Po příchodu mladšího kalouse Huberta se zklidnil a zlepšila se mu i nálada a chuť k jídlu.

Kalous Hubert se do zookoutku dostal podobně jako Stařík z naší záchranné stanice. V roce 2017 jako mládě nešťastně vypadl z hnízda. Když fouká silný vítr, ptačí sourozenci se vzájemně pošťuchují nebo se učí létat, může se podobné neštěstí snadno přihodit. Protože byl ale Hubert ještě příliš malý a nedokázal se o sebe sám postarat, a navíc si při pádu zle poranil křídlo, ujali se ho ošetřovatelé ze záchranné stanice, kteří mu nahradili rodiče a krmili jej, dokud nepovyrostl. Ani poté se kvůli svému trvalému handicapu do přírody vrátit nemohl. Dostal ale jiný, moc důležitý náhradní úkol: Stal se asistentem našich lektorů ekologickovýchovných programů a pomáhal děti z pražských škol i pražskou veřejnost vzdělávat v problematice volně žijících živočichů a jejich ochrany. V roce 2020 se přesunul do zookoutku, kde si nyní užívá klidný odpočinek a dělá společnost Staříkovi, kterému samota nedělala dobře.

Sýček obecný – Pan a paní Sýčkovi

Slečna Sýčková byla nalezena v roce 2015 na Zbraslavi. Na nohách měla poutka, bylo tedy zřejmé, že ji někdo choval v zajetí. Protože již byla ochočená a uvyklá na lidskou společnost, nemohli jsme ji jen tak vypustit do přírody. Její majitel se nenašel, a proto byla umístěna do zookoutku. V roce 2016 slečna Sýčková získala parťáka. Do zookoutku jsme přijali sýčka ze Záchranné stanice Huslík, kterého srazilo auto. Závažné zranění křídel již nebylo možné zcela vyléčit a sýček se tak nemohl vrátit zpátky do přírody – problémy s létáním by mu nedovolily obstarat si potravu. A tak se z dvojice soviček stal pan a paní Sýčkovi. 🙂 Naši sýčkové mají moc rádi myšky. Každý den jich několik spořádají, a když jim nějaká myš náhodou zbude, schovají si ji do budky nebo do některé ze škvír v pletivu. Všechny svoje tajné myší zásoby potom samozřejmě srdnatě brání, a to i před ošetřovateli, kteří jim uklízejí ve voliéře.

Krkavec velký – Bertík a Karel

Krkavec Bertík a jeho sourozenec na jaře 2019 vypadli z hnízda. Nálezci, kteří na dvě krkavčí mláďata narazili pod stromem, je donesli do naší Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy. Obě ptáčata byla ve velmi špatném stavu, vysílená, hladová a dehydrovaná. Jejich rodičům se pravděpodobně muselo přihodit nějaké neštěstí. Běžně se totiž stává, že i když ptáčata vypadnou z hnízda, rodiče je nadále střeží a krmí i na zemi, dokud si nedokážou poradit sama. Tato mláďata ale strádala již delší dobu a slabší krkavče bohužel krátce po příjmu do stanice uhynulo. Bertík byl na tom zdravotně trochu lépe a díky starostlivé péči ošetřovatelů přežil. Protože však zůstal sám, rychle si přivykl na lidi, kteří mu nosili jídlo a uklízeli voliéru, a bylo zřejmé, že do přírody už se nebude moci vrátit. Když má dobrou náladu, rád si hraje s míčkem. Do zookoutku se přestěhoval začátkem roku 2020, kde mu dělá společnost starší a zkušenější krkavec Karel.

Kája pracoval několik let u filmu na Barrandově. Časem ale začal být z této profese unavený. Při zkouškách přestával spolupracovat a plnit úkoly podle představ filmařů. Svobodu už mu však poskytnout nemohli, protože byl ochočený a zvyklý na lidi. Proto mu začali hledat náhradní domov. Na podzim roku 2000 se tak dostal k nám do zookoutku. Rád vtipkuje a někdy nás překvapí svými akrobatickými kousky, například když se spouští po šikmém trámu jako na klouzačce. S Bertíkem vychází dobře, občas se sice porafají, ale to bývá spíš z legrace. Oba však mají ostré a silné zobáky, a proto je potřeba mít se v jejich blízkosti na pozoru.

Havran polní – čtyři parťáci

Všechny čtyři havrany, které máme v zookoutku, postihl podobný osud. Všichni si prošli nějakým zraněním, které ve dvou případech dokonce úmyslně způsobil člověk, a přišli o schopnost létat. Někteří jenom poskakují po zemi, jiní dokážou alespoň trošku popolétnout, na život ve volné přírodě to ale nestačí. Všichni čtyři havrani byli nejdříve léčeni v naší Záchranné stanici hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy a na začátku roku 2020 se přesunuli do zookoutku. Nejstarší havran byl nalezen na podzim 2014 v Braníku. Byl vysílený a nemohl létat. Vyšetření ukázalo, že byl v minulosti postřelen. Staré zranění ho v pohybu limitovalo natolik, že se do přírody už vrátit nemohl. Na podzim 2016 se v Praze 8 našel druhý z naší party havranů. Měl komplikovanou zlomeninu lokte pravého křídla, a i když se mu zranění zahojilo, křídlo už nebylo plně funkční. Nevíme přesně, jak ke zranění přišel. Dospělí ptáci se ve městě nejčastěji zraní při srážce s autem, při nárazu do prosklené plochy nebo při napadení od psa či kočky. Jeden z těchto zážitků zřejmě zapříčinil i havranovo trvalé zranění. Poslední dva z kvarteta našich havranů byli do záchranné stanice přijati v roce 2019. I oni měli měli podobné trápení. Havran z Prahy 1 byl rovněž postřelen, u druhého, který byl nalezen v Praze 6, mohla být příčinou zranění srážka s autem. Ani jeden z nich už ale nebyl schopen pořádně létat. Havran je chytré a hravé zvíře, které se velice rychle učí a má rádo společnost. K životu potřebuje svoje hejno. Proto jsme moc rádi, že si naše parta rozumí a dobře spolu vychází.

Vrána černá a vrána šedá – Monika a Hilary

Moniku, vránu černou, nalezli lidé jako malé opuštěné mládě a donesli ji našemu bývalému lesníkovi. Jeho žena se jí ujala a odchovala. Vrána se ale rychle ochočila, a proto už musela zůstat v zookoutku. Je u nás od roku 2009. I když už je starší, neopouští ji hravost. Často se baví klováním do míčku nebo pozorováním návštěvníků, které zdraví krákáním.

Vrána šedá Hilary se k nám do zookoutku dostala v roce 2015. Poletovala po Praze-Dubči a bez bázně si prohlížela kolemjdoucí. Jednoho z nich chování ptáka zneklidnilo, a tak zavolal do naší Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy s tím, že našel dravce, který se vůbec nebojí. Z dravce se ale nakonec vyklubala Hilary. Lidé ji pravděpodobně jako mládě odebrali z přírody a chovali doma jako mazlíčka. Když jim uletěla, snažila se najít lidskou společnost, na kterou byla zvyklá.

Oběma vránám moc chutnají oříšky a myšky. Monika je ale vždycky rychlejší, všechny myšky sesbírá a ty, které nestačí sníst, před Hilary schovává. Když dostanou chuť na něco šťavnatějšího, s nadšením se vrhnou třeba na žlutý meloun, hroznové víno nebo borůvky.

Bažanti

Naše skupinka bažantů je různorodá, máme bažanty stříbrné, zlaté, královské i bažanty tenebroze. Abychom zabránili hádkám mezi samci, má každý z nich samostatnou voliéru, kde žije se svou partnerkou. Všichni bažanti jsou v zookoutku už několik let, většina z nich se k nám dostala po roce 2015. Jsou to uprchlíci a dobrodruhové, kteří utekli ze soukromých chovů. Brzy si však ověřili, že na svobodě na ně číhá spousta nebezpečných nástrah. Protože se jejich majitele nepodařilo dohledat, získali náhradní domov u nás v zookoutku.

Bažanta zlatého odchytili zaměstnanci naší Záchranné stanice hl. m. Prahy pro volně žijící živočichy v lese na jihu Prahy. Při prohlídce zjistili, že je slepý na jedno oko. Takový handicap zvíře ve volné přírodě zásadně omezuje – snadno se pak může stát kořistí například pro lišku. Bažant i jeho partnerka mají moc milou a klidnou povahu, přesto se sameček občas lekne i známých ošetřovatelů, kteří mu pravidelně čistí voliéru. To se stává, když pootočí hlavu a zdravým okem zahlédne ve výběhu nečekaný pohyb.

Bažant tenebroz se kdysi zatoulal na zahradu, kterou strážil pes. Pán domu se bál, aby jeho pes na nečekaného návštěvníka nezaútočil a tak nám bažanta raději donesl. Sameček žil ve voliéře nejprve sám, bažanti však samotu špatně snášejí, a proto jsme mu obstarali samičku. Ve dvou se jim daří moc dobře a v roce 2018 dokonce přivedli na svět mláďata.

Mezi přednosti našeho bažanta stříbrného patří jeho zpěv. V době toku se chce svým hvízdáním zalíbit hlavně svoji partnerce, hvízdavé zvuky však vyluzuje i tehdy, cítí-li se v ohrožení a chce varovat ostatní, aby se měli taky na pozoru.

Varovné zvuky dokážou vzbudit pozornost hlavně u našeho bažanta královského. Je to velmi dominantní a ostrý chlapík. Když se mu něco nelíbí, hned si zjedná pořádek. Ve voliéře žije se dvěma samicemi a mladými slepičkami, které se jim narodily v roce 2018. Voliéra je jeho království, které si často agresivně brání, proto si i ošetřovatelé musí při krmení a úklidu dávat dobrý pozor.