Pěstování lesů
Život lesa začíná od semínek
Nový les se rodí ze semínek lesních dřevin, která lesní dělníci sesbírají ze země pod stromy či z pokácených stromů, případně specializovaní stromolezci i ze stromů stojících. Z jehličnatých stromů se sbírají šišky, z listnáčů semena – žaludy, bukvice aj. Nasbíraná semínka je však potřeba předem pro výsadbu připravit. V semenářském závodu se naruší obaly semen z listnatých dřevin, v případě semen ze stromů jehličnatých se musí tzv. vyluštit šišky. Semena se v semenářském závodu také skladují, aby jich byl i v letech, kdy stromy neplodí, dostatek v zásobě. Každý strom má své tzv. semenné roky, což jsou roky s výjimečně bohatou úrodou semen. Například borovice má semenný rok zpravidla jednou za 3 roky, zato u buku je periodicita podstatně delší, nový semenný rok se může objevit i po více než 8 letech od toho posledního.
Semínka se sejí v lesních školkách, kde z nich za pár let vyrostou sazenice vhodné k výsadbě. Někdy se však semínka vysévají přímo v lese do připravené půdy. V lesních školkách se pěstují sazenice prostokořenné a krytokořenné, tedy v obalech. Prostokořenné sazeničky se ve věku 2–5 let vyzvedávají přímo ze záhonu a ihned se vysazují v lese. Krytokořenné sazenice s malým kořenovým balem tolik netrpí šokem z přesazení a mají tak větší šanci, že zdárně zakoření. Krytokořenné sazenice lze úspěšně vysazovat i na obtížně zalesnitelných kamenitých půdách.
Zalesnění
Sazenice se sázejí ručně nebo sázecími stroji. Nejvhodnějším obdobím pro výsadbu prostokořenných sazenic je jaro. Nejdříve se sází brzy rašící dřeviny, jako je modřín nebo javor a dále borovice, douglaska, habr, dub, smrk a jedle. Podzimní výsadbu dobře snáší listnáče či modřín.
V pražské oblasti, pro niž jsou přirozené převážně porosty smíšených lesů, dominuje ve výsadbách zejména dub, buk, habr a lípa, z jehličnanů se sází především jedle nebo borovice lesní.
Více o nových výsadbách v pražských lesích »
Ve vhodných porostech lesníci respektují proces přirozené obnovy lesa. Část semínek, která ze stromů dopadnou na zem, se ujme a mladé stromky tak vyrůstají pod ochranou svého mateřského lesa. Ze semenáčků v podrostu dospělého lesa vyrostou životaschopní jedinci, o nichž hovoříme jako o tzv. přirozeném zmlazení. Na jednom hektaru může počet nových stromků dosáhnout až několika desítek tisíc, množství závisí na druhu dané dřeviny. Ty všechny si činí nárok na světlo a vláhu a bojují o svůj životní prostor.
Péče o sazeničky
Sazenice a mladé stromky je třeba chránit před zvěří, a to buď oplocením nového lesa, nebo plastovými chrániči, které se nasazují na jednotlivé stromky. Zvěř dokáže odpudit i speciální nátěr, kterým se potře vrcholový výhon stromku.
Dokud jsou sazenice malé, musí se také každý rok ošetřovat proti konkurenci nežádoucích trav a keřů, tj. takzvané buřeni. Nejčastěji se proti buřeni, která mladým stromkům stíní a ubírá jim živiny, zasahuje mechanickým ožínáním.
Zalesněná plocha se musí i po výsadbě pravidelně kontrolovat. Najde-li lesník uhynulou nebo poškozenou sazenici, nahradí ji sazenicí novou.
Výchova lesa
V přirozených podmínkách se les vyvíjí spontánně, nemocné stromy samy odumřou a uvolní místo zdravým silným jedincům. Podobně také dřeviny, jež se shodou okolností ujaly a rostou na nevhodném stanovišti, musí čelit rozpínajícím se nárokům okolních stromů, které jsou pro dané místo svým charakterem vhodnější a které je také v lokalitě nakonec postupně nahradí. Les se tak přirozeně prořeďuje. Z počátečních desítek tisíc semenáčků zůstane v dospělém lese pouze cca 200–500 stromů. Pokud má však les člověku sloužit k takovým účelům, jako je produkce dřeva či rekreace, musí tento přirozený proces nahradit pravidelná lidská péče, která trvá od založení lesa až po jeho zralý věk.
Výchovnými zásahy lesníci z porostu odstraňují nežádoucí jedince a urychlují tak jeho přirozené prořeďování. V mladých porostech cca do 7 let, v tzv. v mlazinách a tyčkovinách, lesníci provádějí prořezávky. Tak se označují výchovné zásahy, jimiž se snižuje hustota porostu a upravuje jeho druhová skladba i zdravotní a jakostní stav. Při prořezávkách se z porostu přednostně odstraňují druhově nevhodné stromky, např. nepůvodní nebo agresivní druhy, a eliminují se také jedinci nemocní a poškození či nedostatečně kvalitní a špatně rostoucí stromky.
Starší porosty do 40 let, ve vývojové fázi tyčkoviny či tyčoviny, procházejí dalším výchovným zásahem, a to sice probírkou. Probírkami se, podobně jako u prořezávek, z lesního porostu odstraňují hospodářsky nevhodné stromy, ale navíc se odstraňují i stromy, které překážejí nadějnějším jedincům. Zajišťuje se tak správný rozvoj korun a podporuje růst kmenů u těch nejperspektivnějších stromů. Přehuštěné skupiny stromů se táhnou za světlem, rostou do výšky na úkor šířky a jsou tzv. přeštíhlené. Takové stromy jsou nestabilní a nejvíce ohrožené větrem a sněhem. Pro zdárný růst, odolnost i stabilitu celého porostu je proto lepší, když se některé stromy na základě pečlivého pěstebního výběru v předstihu odstraní a ostatní mohou díky uvolněnému prostoru zesílit. Probírky se provádějí tak často, jak to vyžadují potřeby konkrétního porostu, zpravidla ovšem v intervalu 5–10 let.
Více o aktuálních prořezávkách a probírkách »
Výchovnými zásahy ale péče o les nekončí. Její součástí je mimo jiné také boj proti nejrůznějším hmyzím škůdcům, jenž zahrnuje umisťování budek pro užitečné ptáky, kteří škodlivý hmyz dokážou účinně tlumit. V případě zvýšeného výskytu kupříkladu kůrovců jsou v lese instalovány a kontrolovány lapáky nebo lapače.
Těžba
Těžba je posledním zásahem, který lesníci provádí v dospělém lese. Stromy stárnou stejně jako všechny živé organismy, a pokud jejich věk překročí určitou hranici, začnou být zranitelné a snáze podléhají škůdcům, větru nebo emisím. Tato hranice je individuální, obecně lesníci mluví o tzv. mýtním věku. Mýtní věk smrku a borovice je nižší a může začínat již v 80 letech, u dubu nastupuje podstatně později, cca od 120 let. Obnovní těžby a na ně navázané opětovné zalesnění patří k nejdůležitějším zásahům, jimiž les prochází. Dřevo je navíc důležitou obnovitelnou surovinou.
Lesník musí při své práci přemýšlet s výhledem na několik desetiletí dopředu, neboť užitky z jeho práce bude sklízet zpravidla až jeho nástupce. Právě tak, jako současný lesník sklízí plody práce svých předchůdců. V zemědělství se obilí sklízí každý rok, dřevo v lese „dozrává“ jen jednou za 100 let.
Je mnoho druhů těžeb, které nazýváme podle navazující obnovy lesa a podle jejich rozsahu i tvaru. Pokud se těží pod původním porostem, respektive pod jeho clonou, a následná obnova probíhá opadem nebo umělou podsíjí, těžbu označujeme jako clonnou seč. Pokud se těžba provádí vedle původního porostu a následná obnova se uskutečňuje uměle síjí nebo sadbou či přirozeně bočním náletem semen, jde o holou seč.
Pokud les zasáhne kalamita, např. po vichřici, sněhové vánici či kvůli rozmnožení škůdců, je nutné jednotlivé vyvrácené, polámané nebo napadené stromy z lesa odstranit. Tehdy v lese probíhá předem neplánovaná, tedy nahodilá těžba.
Více o aktuálních obnovních těžbách »
Vytěžené dřevo je soustřeďováno koňmi, traktory nebo vyvážecími soupravami k lesním cestám, odkud je nákladní auta odvážejí k dalšímu zpracování. V továrnách se pak dřevo mění ve věci, které člověk potřebuje k životu – v nábytek, tužky, papír, zápalky, ale i v teplo nebo v elektřinu.
Po provedené těžbě lesníci uvolněnou plochu opět zalesní, anebo ji upraví tak, aby iniciativu mohla převzít příroda a les se přirozeně obnovil náletem semen z okolních stromů.
Doporučená pravidla pro měření
a třídění dříví v ČR
Specifika péče o pražské lesy
Vzhledem k tomu, že všechny pražské lesy patří do kategorie lesů zvláštního určení (lesy příměstské a lesy se zvýšenou rekreační funkcí), mají plnit zejména „vedlejší“ funkce lesa, a to rekreace a ochrany životního prostředí. Důležitým faktorem, od něhož se plnění těchto funkcí odvíjí, je stav lesních porostů, zejména jejich stáří, dřevinná skladba a zdravotní stav. Zdravotní stav lesa souvisí s kvalitou (bonitou) stanoviště, s genetickou výbavou, s rozmanitými biotickými i abiotickými činiteli, které na les působí, ať už pozitivně, nebo negativně, ale také se způsobem výchovy lesních porostů a celkovou péčí o les.
Podmínky hospodaření v pražských lesích jsou výrazně ztížené rozdrobeností lesního majetku, extrémně členitým terénem a těsnou blízkostí městské zástavby. Většinu porostů ohrožuje sucho, imise a tracheomykóza dubu, o něco menší ohrožení představuje zvěř, kůrovec a vítr s následnou možností infekcí houbovými chorobami a náletem dřevokazného hmyzu. Vážným problémem pražských lesů je také velká výměra přestárlých porostů, za níž stojí především tlak veřejnosti na to, aby se provádění obnovních těžeb co nejvíce omezilo.
Pražské lesy čelí také mnoha negativním vlivům městského prostředí a docílit toho, aby se jejich zdravotní stav postupně nezhoršoval, je velice obtížné. Klademe důraz zejména na preventivní opatření, jako je důsledná likvidace suchých, zasychajících a jakýmkoli jiným způsobem oslabených stromů, které by se mohly stát ohniskem pozdějšího přemnožení škodlivého hmyzu, ve smrkových porostech pokládáme lapáky na kůrovce a instalujeme feromonové lapače. Zároveň také vyvěšujeme velké množství ptačích budek a přikrmujeme zpěvné ptactvo v zimním období, neboť biologická ochrana představuje pro přírodu ten nejpřirozenější způsob, jak zdravotní stav lesa zlepšovat.